Je mi trapně…

Je mi tak trochu trapně.

Krátce – rok 2011 byl první, v němž jsem se účastnil Ceny Karla Čapka. Slovy organizátorky jsem tam tehdy vletěl jako bolid, když jsem se umístil hned třikrát.

Rok poté jsem se umístil jednou.

V roce 2013 jsem se umístil s mikropovídkou, tentokrát na prvním místě.

Už když jsem věděl o tehdejší nominaci, říkal jsem si, zda už to není trapné. Jo, jsou tací, kteří se účastní, i když toho dávno nemají zapotřebí, a umisťují se. Jenže když jsem tam byl třikrát po sobě, má cenu se účastnit?

Byl to špatný rok, plný špatných nálad a velkých životních změn, díky nimž jsem nestíhal, nezvládal a nestačil. Do ročníku CKČ 2014 jsem poslal dva texty (mikro a krátkou povídku). Nedoufal jsem ve vůbec nic.

Mám dvě nominace. Stoprocentní úspěch. Sakra.

Je mi trapně, ale současně nechci Jiřinu Vorlovou zklamat, protože když se s vámi loučí slovy, že doufá, že mě tu za rok uvidí, co dělat.

Mlok mě pozná čtyři roky po sobě, dohromady už se sedmí texty. Začínám mít nepříjemný pocit, že bořím nějaké rekordy.

Všem, kdo se chtějí také účastnit, slibuji, že teď už se vážně účastním jen symbolicky. Žádné zaplavení soutěže texty. Nechávám místo novým jménům.

Smršť odkazů – 3/2014

Lov na odkazy byl úspěšný. Konečně jsem měl čas a klid podívat se po nějakých sám. Je mi jasné, že některé vznikly dříve, než v březnu, ale já si jich prostě všiml až teď.

Dozvuky Fénixconu/Parconu 2013

Na webu Fantasya se objevila recenze na Mloka 2013. Je vcelku vtipné, když vám recenzent přiznává bronzovou příčku, ačkoliv v reálu byla zlatá. Ovšem vyjádřil se pochvalně.

Časopis XB-1 na svých stránkách uveřejnil recenzi na Kočas 2013. Potěšila, zvláště pak, že se jednalo o dost podobný názor jako na Fantasy planet (viz minulý článek).

Dozvuky Pragoffestu 2014

Sice pozdě, ale přece jsem našel ještě jednu zmínku o přednášce „10 věcí, na něž autoři kašlou“. Avatar autora oněch stránek mi nápadně připomíná jednoho návštěvníka přednášky, s nímž jsem si sice málo, ale přeci jen popovídal, a kterému mohu sdělit, že mi nemusí vykat.

Pro tento měsíc je to vše, přátelé.

Ukázka+ilustrace: Bez dotyku

Tak mi na mail dorazila opět jednou odpověď na moji výzvu ilustrátorům. Čeho jsem se dočkal tentokrát? Slovo dalo slovo a ilustrátorka Ilya, jejíž DeviantArt vřele doporučuji navštívit, se rozhodla ilustrovat povídku Bez dotyku, která vyšla v Kočasu 2013, stejně jako povídka Spolubydlící. Tohle byla doopravdy výzva, protože když se na tu galerii podíváte, většina ilustrací je už od pohledu k fantasy. Jak se ovšem Ilya poprala se sci-fi plnou pocitů zmaru a melancholie? Více než dobře. Klikněte pro zvětšení.

bezdotyku

Pak si ho všiml. Stál kousek od něj a ze zad mu vystupovaly solární panely, jež nastavoval slunečním paprskům. Černá andělská křídla se vypínala nad ocelově šedým štíhlým tělem, jež bylo asi nejlidštější, jaké kdy viděl. Dvě oči, jež měly napodobovat skutečné, mezi nimi krátký náznak špičatého nosu, a ústa, která byla určena k přímé imitaci řeči.
Ne, to nebyl on. Tohle musela být jedině ona.
Přistoupil k ní blíž. Upřela chladné oči na jeho jako vejce hladkou tvář.
Pojď se mnou, oslovil ji skrze éter, mám pro tebe práci.
Neodpověděla, pouze složila svá solární křídla a ladným krokem vykročila za ním.
Vedl ji pryč za město do míst, kde ze země vyčuhovaly zuhelnatělé pahýly organické hmoty a místy se povalovaly směšně křehké vnitřní skelety kdysi živých tvorů.
Sedni si, řekl jí a ukázal na povalený kus mrtvého rostlinného organismu tvaru nepravidelného válce. Poslechla ho.
Posadil se vedle ní a společně hleděli na slunce, jež pomalu mizelo za okraji kráterů.
Jakou pro mě máš práci?
Dlouhodobou.
Jakého je charakteru?
Výzkum.
Čeho?
Zatížení myšlenkových pochodů následky shromáždění v roli sběrače a vysílače.
Rozumím. Pomohu.
Slunce již zapadlo, ale oni i přesto stále hleděli jeho směrem. Otočil k ní hlavu a zaznamenával čidly její rysy. V tom okamžiku v dálce explodovala bomba a rudé světlo jí ozářilo tvář.
Je krásná. Cítil to.

Smršť odkazů – 1,2/2014

Nestíhám, nestačím, ale na nějaké odkazy jsem byl upozorněn (sám jsem je teď nehledal), takže koho by zajímaly, má je níže.

Zaprvé – dozvuky Fénixconu/Parconu 2013

Časopis XB-1 na svých stránkách uveřejnil recenzi na Mloka 2013. Malá zmínka, ale potěšila.

Na Fantasy Planet se objevila recenze na Kočas 2013, kde je zmínka poněkud větší. Potěšila sakra moc.

Zadruhé – dozvuky Pragoffestu 2014

Jedna malá zmínka o mé přednášce (nazvané 10 věcí, na něž autoři kašlou a ani si nedávají ruku před ústa) se objevila na Dětech noci.

To nejlepší nakonec. Přednášce byl věnován obsáhlý článek na Fanzine.

Konec hlášení.

Ukázka+ilustrace: Poslední labyrint

Výzva pro ilustrátory je věčně otevřená. Když mi na e-mail přišel dotaz, zda mám zájem o obrázek, ihned jsem odepsal, že ano. Stačilo se domluvit na tom, jaký text a jaká pasáž bude zvěčněna.

Výsledek? Povídka Poslední labyrint, která vyšla ve sborníku Mlok 2012. Jako ilustrátorka ukázky se vám představí pod svým nickem Viviana Stellata. Procházel jsem si její další galerie, například na Facebooku nebo Devianartu a mohu jedině doporučit, abyste tak učinili také, protože po kliknutí na odkaz od ní jsem musel jen obdivně zahvízdat.

Tak, jdeme na to.

***

Honem jsem si natáhl kvůli chladící kapalině rukavice a začal vybírat, co zbylo. Pod vším tím bincem jsem totiž zahlédl gumový povrch univerzálního senzorického pytle pro přenos pohybu na stroj. Ideální pro dálkové ovládání pracovních robotů a podobně. Přímo do řízeného stroje se dávají opravdu výjimečně.

Nakonec jsem pytel vykuchal ven. Nebo spíše pytlík, protože nebyl větší než sáček na svačinu. A to nebyla jediná zvláštnost. Po celém povrchu byl potažen zlatým drátem v jakémsi opakujícím se obrazci.

Konečně jsem ho otevřel a do ruky mi vklouzla maličká víla. S titěrnými elektrodami na hlavě, celá oslizlá od gelu, který obvykle operátoři této technologie používají. Skoro jsem se jí bál dotýkat, jak vypadala křehce.

Věděl jsem, že jich dnes už není moc. Obvykle potřebují volnost a prostor, nespokojí se s pár stromy v parku. Chtějí poletovat na svých motýlích křídlech po okolí a neplést se do cesty jak lidem, tak ostatním nadpozemšťanům. Proto jich taky společně s námi odešlo ze Země tak málo. Říkaly, že je to naše věc. Určitě se až do poslední chvíle proháněly mezi zuhelnatělými kmeny stromů, když celou planetu pohlcovalo ultrafialové záření a plasmové bouře.

dyingfairy037

Z úvah mě vyrušilo, když otevřela oči a pohlédla na mě.

„Promiň,“ zašeptal jsem. Bylo mi jedno, že ještě před chvílí řídila zabijácký stroj, jenž se mě chystal rozmáčknout jako brouka. Víla by nic takového nikdy nedělala o vlastní vůli.

Vztáhla ke mně ruku a já pochopil. Zvedl jsem dlaně výš, aby se mohla dotknout mé tváře.

Efekt motýlích křídel, zašeptala v mojí mysli.

„Ano, o tom jsem něco slyšel,“ přitakal jsem. Svého času to byla oblíbená teorie, že když na jedné straně světa mávne motýl křídly, na druhé straně to způsobí monzun. To ale platilo možná tak do dob globální sítě řízení počasí.

Funguje, pokračovala, jenže když křídla mávají ne přes celý svět, ale ovládají něco, v čem jsou zavřená… Pokrucují mysl i tělo, ukazují konečné omezení prostoru, v něž oni nevěří…

„Jaké omezení prostoru? Kdo? Co se v téhle továrně dělo?“

Na víc už neodpověděla. Jemný prášek na jejích křídlech začal opadávat a s ním i její život. S každým další zrnkem se její malé krásné tělo pokrucovalo a schnulo, až jsem nakonec v rukou držel jen cosi podobné kořenu, na jehož vrcholku se na mě svým mrtvolným způsobem usmívala miniaturní lebka.

Chtěl jsem jí vystrojit pohřeb, ale jako kriticky ohroženému druhu muselo její nalezené mrtvé tělo připadnout vědě.