Ukázka+ilustrace: Bez dotyku

Tak mi na mail dorazila opět jednou odpověď na moji výzvu ilustrátorům. Čeho jsem se dočkal tentokrát? Slovo dalo slovo a ilustrátorka Ilya, jejíž DeviantArt vřele doporučuji navštívit, se rozhodla ilustrovat povídku Bez dotyku, která vyšla v Kočasu 2013, stejně jako povídka Spolubydlící. Tohle byla doopravdy výzva, protože když se na tu galerii podíváte, většina ilustrací je už od pohledu k fantasy. Jak se ovšem Ilya poprala se sci-fi plnou pocitů zmaru a melancholie? Více než dobře. Klikněte pro zvětšení.

bezdotyku

Pak si ho všiml. Stál kousek od něj a ze zad mu vystupovaly solární panely, jež nastavoval slunečním paprskům. Černá andělská křídla se vypínala nad ocelově šedým štíhlým tělem, jež bylo asi nejlidštější, jaké kdy viděl. Dvě oči, jež měly napodobovat skutečné, mezi nimi krátký náznak špičatého nosu, a ústa, která byla určena k přímé imitaci řeči.
Ne, to nebyl on. Tohle musela být jedině ona.
Přistoupil k ní blíž. Upřela chladné oči na jeho jako vejce hladkou tvář.
Pojď se mnou, oslovil ji skrze éter, mám pro tebe práci.
Neodpověděla, pouze složila svá solární křídla a ladným krokem vykročila za ním.
Vedl ji pryč za město do míst, kde ze země vyčuhovaly zuhelnatělé pahýly organické hmoty a místy se povalovaly směšně křehké vnitřní skelety kdysi živých tvorů.
Sedni si, řekl jí a ukázal na povalený kus mrtvého rostlinného organismu tvaru nepravidelného válce. Poslechla ho.
Posadil se vedle ní a společně hleděli na slunce, jež pomalu mizelo za okraji kráterů.
Jakou pro mě máš práci?
Dlouhodobou.
Jakého je charakteru?
Výzkum.
Čeho?
Zatížení myšlenkových pochodů následky shromáždění v roli sběrače a vysílače.
Rozumím. Pomohu.
Slunce již zapadlo, ale oni i přesto stále hleděli jeho směrem. Otočil k ní hlavu a zaznamenával čidly její rysy. V tom okamžiku v dálce explodovala bomba a rudé světlo jí ozářilo tvář.
Je krásná. Cítil to.

Ukázka+ilustrace: Spolubydlící

Opět jednou mi někdo odpověděl na výzvu ilustrátorům. Tentokrát byla tou odvážnou ilustrátorka s přezdívkou Tyto Alba. Po kratší domluvě jsme se dohodli, že zkusí vytvořit ilustraci k povídce Spolubydlící, která, pokud vše půjde, jak má, by se měla objevit ve sborníku Kočas (dosud nevím, kdy). Zajímá vás více obrázků této nadané kreslířky? Račte se podívat na její stránky. A teď už dvě ukázky, vzájemně nenavazující.

Nebyl čas. Odrazil jsem se od stěny a prosil fyzikální zákony, ať ještě chvíli přivírají obě oči. Dokud se dotýkám stěn, není problém, ale když se pokusím skočit, většinou spadnu jak pytel brambor a v lepším případě si jenom narazím bok. Teď jsem letěl ke dveřím a zatím to šlo. Už jsem cítil, že začínám klesat, ale sevřel jsem oběma rukama futra a prudce se přitáhl. Potom do kotoulu a za roh. Byl jsem v chodbě, odkud jsem mohl utéct do ložnice. Tenhle byt je průchozí dokolečka, což je pro mě velká výhoda.

Sice jsem slyšel nějaké brumlání, ale jinak nic. Nedočkal jsem se od něj žádné další reakce.

spolubydlici

Prvních pár dní tady jsem se mu prohrabával skříněmi, zda nenajdu něco zajímavého. Oblečení, hygienické potřeby, pár knih. Ten chlap prostě nemá nic navíc. Knihy jsem přečetl během měsíce. Kdyby neodebíral noviny, nevím, co bych dělal. Občas by mohl vynechat křížovku, taky bych si rád někdy luštil.

I tohle město je nudné. Znám každý jeho kout, prochodil jsem ho tolikrát, že bych vám klidně vyjmenoval ulice. Občas se mi podaří dostat se k nějaké zábavě, ale nesmím se zdržovat moc dlouho mimo byt. Musím na něj dohlížet, pozorovat ho a zkoumat.

Měl by si pořídit televizi. Sousedi ji mají, tak jsem nedávno přelezl k jejich oknu a celý večer se s nimi koukal na nějaký detektivní film. To by mě docela i bavilo. Příběhy jsou dobré, mám je rád, ale o jeho knihovně jsem se už zmínil. Sám nemám peníze a raději se lidem neukazuji moc zblízka, akorát by se vyděsili. A krást nemůžu, je to proti pravidlům, která mi byla dána.

Příběhy. Někdy si jen tak sednu a sám si je vymýšlím. Klidně, i když je doma. Je víkend, on chrápe po obědě na tom svém kavalci a já se povaluji na gauči, kývu nohama přehozenýma přes opěradlo, koukám do stropu a přemýšlím.

Ukázka+ilustrace: Poslední labyrint

Výzva pro ilustrátory je věčně otevřená. Když mi na e-mail přišel dotaz, zda mám zájem o obrázek, ihned jsem odepsal, že ano. Stačilo se domluvit na tom, jaký text a jaká pasáž bude zvěčněna.

Výsledek? Povídka Poslední labyrint, která vyšla ve sborníku Mlok 2012. Jako ilustrátorka ukázky se vám představí pod svým nickem Viviana Stellata. Procházel jsem si její další galerie, například na Facebooku nebo Devianartu a mohu jedině doporučit, abyste tak učinili také, protože po kliknutí na odkaz od ní jsem musel jen obdivně zahvízdat.

Tak, jdeme na to.

***

Honem jsem si natáhl kvůli chladící kapalině rukavice a začal vybírat, co zbylo. Pod vším tím bincem jsem totiž zahlédl gumový povrch univerzálního senzorického pytle pro přenos pohybu na stroj. Ideální pro dálkové ovládání pracovních robotů a podobně. Přímo do řízeného stroje se dávají opravdu výjimečně.

Nakonec jsem pytel vykuchal ven. Nebo spíše pytlík, protože nebyl větší než sáček na svačinu. A to nebyla jediná zvláštnost. Po celém povrchu byl potažen zlatým drátem v jakémsi opakujícím se obrazci.

Konečně jsem ho otevřel a do ruky mi vklouzla maličká víla. S titěrnými elektrodami na hlavě, celá oslizlá od gelu, který obvykle operátoři této technologie používají. Skoro jsem se jí bál dotýkat, jak vypadala křehce.

Věděl jsem, že jich dnes už není moc. Obvykle potřebují volnost a prostor, nespokojí se s pár stromy v parku. Chtějí poletovat na svých motýlích křídlech po okolí a neplést se do cesty jak lidem, tak ostatním nadpozemšťanům. Proto jich taky společně s námi odešlo ze Země tak málo. Říkaly, že je to naše věc. Určitě se až do poslední chvíle proháněly mezi zuhelnatělými kmeny stromů, když celou planetu pohlcovalo ultrafialové záření a plasmové bouře.

dyingfairy037

Z úvah mě vyrušilo, když otevřela oči a pohlédla na mě.

„Promiň,“ zašeptal jsem. Bylo mi jedno, že ještě před chvílí řídila zabijácký stroj, jenž se mě chystal rozmáčknout jako brouka. Víla by nic takového nikdy nedělala o vlastní vůli.

Vztáhla ke mně ruku a já pochopil. Zvedl jsem dlaně výš, aby se mohla dotknout mé tváře.

Efekt motýlích křídel, zašeptala v mojí mysli.

„Ano, o tom jsem něco slyšel,“ přitakal jsem. Svého času to byla oblíbená teorie, že když na jedné straně světa mávne motýl křídly, na druhé straně to způsobí monzun. To ale platilo možná tak do dob globální sítě řízení počasí.

Funguje, pokračovala, jenže když křídla mávají ne přes celý svět, ale ovládají něco, v čem jsou zavřená… Pokrucují mysl i tělo, ukazují konečné omezení prostoru, v něž oni nevěří…

„Jaké omezení prostoru? Kdo? Co se v téhle továrně dělo?“

Na víc už neodpověděla. Jemný prášek na jejích křídlech začal opadávat a s ním i její život. S každým další zrnkem se její malé krásné tělo pokrucovalo a schnulo, až jsem nakonec v rukou držel jen cosi podobné kořenu, na jehož vrcholku se na mě svým mrtvolným způsobem usmívala miniaturní lebka.

Chtěl jsem jí vystrojit pohřeb, ale jako kriticky ohroženému druhu muselo její nalezené mrtvé tělo připadnout vědě.

Ukázka+ilustrace: Karty nelžou

„Dejte si, co chcete,“ řekl pan Tadeáš a hladil strakatou kočku, „všechno platím. Já si dám tu vaši výbornou kávu,“ kývl na kavárníka, jenž mu odpověděl úsměvem.
„Dobrá, tak co třeba… Máte mátový čaj?“
„Jistě, slečno,“ odpověděl kavárník a nechal je o samotě.
Kočka zavrněla a stočila se do klubíčka.
„Neříkal jste, že máte ten oblek zrovna z čistírny?“ optala se Lucie s pohledem upřeným na množství chlupů, které ulpívaly na tmavě šedých kalhotách.
Pan Tadeáš strnul a podíval se na ni.
„Slečno, právě jste ze mě udělala naprostého idiota. Máte pravdu, dokonce jsem ho tam dal kvůli téhle… Ale co, teď už s tím nic nenadělám, pak to vykartáčuji…“
Lucie se uculila. Všeznalý pan Tadeáš zapomněl na to, že se nechce zašpinit. Jak věděl vše o ní, asi trochu pozapomněl sám na sebe.
„Tak co pro mě máte za práci?“ šla bez dalších oklik přímo k věci. Kavárník mezitím donesl oba šálky.
„Jaké karty chcete k věštbě?“ zašeptal pan Tadeáš tajemně a vytáhl svůj pytlík plný balíčků karet.
„Co prosím?“
„Jakými kartami mám zjistit, co vás čeká? Vaši budoucnost, práci, kterou pro mě vykonáte?“
„Ještě nevím, jestli ji chci skutečně vykonat,“ odporovala mu.
„Vy ji vykonáte, to si pište. Protože jen co vám řeknu, co to je, vrhnete se po tom jako sup na mršinu.“
„To nebylo zrovna poetické přirovnání…“
Pan Tadeáš sáhl do jedněch karet a vytáhl kartu s obrázkem supa kroužícího nad mrtvým buvolem.
„Možná, že ne, ale protože vidím, že byste si balíček nevybrala, udělal jsem to takto za vás.“

To byla jen hodně kratičká ukázka z povídky Karty nelžou. (Máte-li vážně zájem si ji přečíst celou, zkuste si sehnat knihu Mlok 2011. Koupit asi půjde už jen těžko, ale knihovny to jistí.) Proč jsem ji sem dal? To je jednoduché. Chtěl jsem vyzkoušet, co vznikne, když dám celý text přečíst Tereze Kolaříkové, neboli Čalamádě June. Víceméně jsem jenom chtěl hlavní postavy. A co jsem náhle nedostal na e-mail?

Ptáte se, zda se mi to líbilo? Já byl nadšen! Jasné, moje představa těchto postav byla pochopitelně trochu rozdílná, ovšem o to jde – zjistit, jaké rysy jim vtiskne někdo jiný, graficky zdatný. A výsledek byl více než k uslintání. Kontrast obou postav z těch obrázků doslova křičí. Za každou cenu elegantní a gentlemanský pan Tadeáš vedle drobet násilnické a značně pomstychtivé slečny Rmudochové. Dvě postavy, které jsem si sám oblíbil, pro mě náhle dostaly úplně nový rozměr…
Čalamádo, díky!

„Vykládáte mi svoje potrhlé plány, o nichž sám nemáte páru, jak je uskutečnit. Taháte mě všude s sebou jako hadrovou panenku a neráčíte mi ani říct, co z toho budu mít. Touhle dobou jsem mohla být někde jinde a třeba bych právě zabila dalšího démona a získala peníze na příští měsíc. Nevím, o co vám jde, ani jak vám budu užitečná, ale i přesto očekáváte, že s vámi budu všude chodit. Abych pravdu řekla, už po těch dvou dnech toho mám upřímně plné zuby.“
Sáhla si k pasu a vytáhla z pouzdra pistoli. Pan Tadeáš jen mlčky hleděl na hlaveň, z níž mohl každou chvíli s třeskem vyletět projektil o ráži devíti milimetrů a udělat do něj úhlednou díru.
„Nejste ani čaroděj, navíc jste starej dědek,“ zasyčela na něj skrz zuby. „Kdyby přišlo na věc, já jednou pohnu prstem a z vás se stane záhadná mrtvola, kterou za pár dní někdo najde mezi hromadami odpadků v nějaké postranní uličce. Třeba klidně v té, u níž právě stojíte. Tou dobou já už budu v jiném městě.
Takže se vás ptám naposled: Vysvětlíte mi už konečně něco?“