Je mi trapně…

Je mi tak trochu trapně.

Krátce – rok 2011 byl první, v němž jsem se účastnil Ceny Karla Čapka. Slovy organizátorky jsem tam tehdy vletěl jako bolid, když jsem se umístil hned třikrát.

Rok poté jsem se umístil jednou.

V roce 2013 jsem se umístil s mikropovídkou, tentokrát na prvním místě.

Už když jsem věděl o tehdejší nominaci, říkal jsem si, zda už to není trapné. Jo, jsou tací, kteří se účastní, i když toho dávno nemají zapotřebí, a umisťují se. Jenže když jsem tam byl třikrát po sobě, má cenu se účastnit?

Byl to špatný rok, plný špatných nálad a velkých životních změn, díky nimž jsem nestíhal, nezvládal a nestačil. Do ročníku CKČ 2014 jsem poslal dva texty (mikro a krátkou povídku). Nedoufal jsem ve vůbec nic.

Mám dvě nominace. Stoprocentní úspěch. Sakra.

Je mi trapně, ale současně nechci Jiřinu Vorlovou zklamat, protože když se s vámi loučí slovy, že doufá, že mě tu za rok uvidí, co dělat.

Mlok mě pozná čtyři roky po sobě, dohromady už se sedmí texty. Začínám mít nepříjemný pocit, že bořím nějaké rekordy.

Všem, kdo se chtějí také účastnit, slibuji, že teď už se vážně účastním jen symbolicky. Žádné zaplavení soutěže texty. Nechávám místo novým jménům.