Ukázka+ilustrace: Poslední labyrint

Výzva pro ilustrátory je věčně otevřená. Když mi na e-mail přišel dotaz, zda mám zájem o obrázek, ihned jsem odepsal, že ano. Stačilo se domluvit na tom, jaký text a jaká pasáž bude zvěčněna.

Výsledek? Povídka Poslední labyrint, která vyšla ve sborníku Mlok 2012. Jako ilustrátorka ukázky se vám představí pod svým nickem Viviana Stellata. Procházel jsem si její další galerie, například na Facebooku nebo Devianartu a mohu jedině doporučit, abyste tak učinili také, protože po kliknutí na odkaz od ní jsem musel jen obdivně zahvízdat.

Tak, jdeme na to.

***

Honem jsem si natáhl kvůli chladící kapalině rukavice a začal vybírat, co zbylo. Pod vším tím bincem jsem totiž zahlédl gumový povrch univerzálního senzorického pytle pro přenos pohybu na stroj. Ideální pro dálkové ovládání pracovních robotů a podobně. Přímo do řízeného stroje se dávají opravdu výjimečně.

Nakonec jsem pytel vykuchal ven. Nebo spíše pytlík, protože nebyl větší než sáček na svačinu. A to nebyla jediná zvláštnost. Po celém povrchu byl potažen zlatým drátem v jakémsi opakujícím se obrazci.

Konečně jsem ho otevřel a do ruky mi vklouzla maličká víla. S titěrnými elektrodami na hlavě, celá oslizlá od gelu, který obvykle operátoři této technologie používají. Skoro jsem se jí bál dotýkat, jak vypadala křehce.

Věděl jsem, že jich dnes už není moc. Obvykle potřebují volnost a prostor, nespokojí se s pár stromy v parku. Chtějí poletovat na svých motýlích křídlech po okolí a neplést se do cesty jak lidem, tak ostatním nadpozemšťanům. Proto jich taky společně s námi odešlo ze Země tak málo. Říkaly, že je to naše věc. Určitě se až do poslední chvíle proháněly mezi zuhelnatělými kmeny stromů, když celou planetu pohlcovalo ultrafialové záření a plasmové bouře.

dyingfairy037

Z úvah mě vyrušilo, když otevřela oči a pohlédla na mě.

„Promiň,“ zašeptal jsem. Bylo mi jedno, že ještě před chvílí řídila zabijácký stroj, jenž se mě chystal rozmáčknout jako brouka. Víla by nic takového nikdy nedělala o vlastní vůli.

Vztáhla ke mně ruku a já pochopil. Zvedl jsem dlaně výš, aby se mohla dotknout mé tváře.

Efekt motýlích křídel, zašeptala v mojí mysli.

„Ano, o tom jsem něco slyšel,“ přitakal jsem. Svého času to byla oblíbená teorie, že když na jedné straně světa mávne motýl křídly, na druhé straně to způsobí monzun. To ale platilo možná tak do dob globální sítě řízení počasí.

Funguje, pokračovala, jenže když křídla mávají ne přes celý svět, ale ovládají něco, v čem jsou zavřená… Pokrucují mysl i tělo, ukazují konečné omezení prostoru, v něž oni nevěří…

„Jaké omezení prostoru? Kdo? Co se v téhle továrně dělo?“

Na víc už neodpověděla. Jemný prášek na jejích křídlech začal opadávat a s ním i její život. S každým další zrnkem se její malé krásné tělo pokrucovalo a schnulo, až jsem nakonec v rukou držel jen cosi podobné kořenu, na jehož vrcholku se na mě svým mrtvolným způsobem usmívala miniaturní lebka.

Chtěl jsem jí vystrojit pohřeb, ale jako kriticky ohroženému druhu muselo její nalezené mrtvé tělo připadnout vědě.