Smršť odkazů – 2/2015 – předčasně

Tentokrát se smrští odkazů nečekám až na začátek dalšího měsíce. Proč?

Důvod je více než jednoduchý. V první řadě totiž chci upozornit, že je v trafikách XB-1 s povídkou Každý máme svoje mouchy. Čekání na její otištění bylo sice delší, ale vyplatilo se, už kvůli parádním ilustracím uvnitř. A poté, co jsem si kus opětovně přečetl (Murphyho zákony praví, že když autor otevře knihu, ihned ho do očí praští nějaká strašlivá sazečská chyba), zjistil jsem, že to možná není AŽ TAK blbé.

2_2015a.cdr

 

Už se totiž dal na internetu najít i článek o tomto čísle.

Dále se porůznu objevily tyto články:

Recenze na Mloka 2014.

Recenze na Kočas 2014, ve které sice nejsem zmíněný, ale kvůli kolegům autorům je slušné se o ní zmínit.

A na závěr ještě článek o Pragoffestu, kde je zmínka o přednášce 10 typů autorů, jichž se porotci bojí. Zmínka malá a anonymní, ale je tam.

Malý pán nějak kníká, musím ho jít chovat…

 

Smršť odkazů za zbytek roku 2014 + 1/2015 + vše možné

Vím, že to tady na dlouhé měsíce umřelo. Důvodů bylo více. Obecná nechuť, spousta práce, nic se nedělo… A když se něco konečně dělo, tak se stalo něco ještě většího.

Narodil se mi totiž syn. (Sláva, právě usnul, mám klid na psaní!) Na konci listopadu, což bylo o měsíc dříve, než měl, ale snad stačí říct, že se jednalo o opravdovou pohotovost a ven prostě musel. Tu noc jsem si zažil skutečný horor.

Ale teď? Velmi spokojený otec nádherného a hlavně zdravého syna.

vincek a sikar03

Tak, to by bylo o tomhle všechno. Co se jinak dělo dál?

Našel jsem následující recenze:

Jednu ještě na Kočas 2013.

Také se zpožděním ještě Mloka 2013.

Jednu na Mloka 2014 ze Slovenska

A ještě jednu tuzemskou.

Z recenzí se to vyčíst nedá, ale povídky v CKČ skončily na druhém a třetím místě. Také v Kočasu 2014 vyšla jedna povídka z předchozího ročníku.

Dále jsem skončil čtvrtý ve Stříbřitělesklém halmochronu a hlavně mám historicky první umístění v Žoldnéřích fantazie. Jinými slovy čekejte na příští sborník, bude tam povídka jménem Osberht.

Co ještě letos vyjde? V tuto chvíli již stoprocentně potvrzená je povídka Každý máme svoje mouchy, která bude v únorové (TEĎ!) XB-1. A pak se také pracuje na jednom sborníku, o kterém budu informovat později.

Kdo by chtěl trochu čtení, tak kromě Mloka 2011 a audio verze u Českého rozhlasu jsem poskytl mikropovídku Adresát nezastižen také stránkám Nevšední svět. Tyto stránky mají zájem i o další povídky, takže pokud máte něco, co by se jim podle vás hodilo, neváhejte a napište jim.

A co dál? Dnes sice ještě probíhá PragoFFest, ale už se dal najít na jednom blogu článek o pátečním programu, na němž jsme měli s Cirrat přednášky. Mimochodem, jako Triumvirát teď pořádáme jednu soutěž za druhou. Mrkněte na to.

Co se soutěží ještě týká, tak se nebojte, soutěž O dračí řád neumřela. V brzké době očekávejte sice pozdní, ale přeci jen vyhlášení dalšího ročníku. Důvodem byly organizační změny.

A mimochodem taky brousím román. Mimochodem. Je blbé být otázán, zda mám něco delšího, ale nic nemít. Takže v průběhu letoška to bude a pak uvidíme, zda se nakladateli bude líbit, když už se mě ptal.

To je zatím vše. Snad teď budu mít zase čas a náladu sem těch pár vět napsat každý měsíc.

Je mi trapně…

Je mi tak trochu trapně.

Krátce – rok 2011 byl první, v němž jsem se účastnil Ceny Karla Čapka. Slovy organizátorky jsem tam tehdy vletěl jako bolid, když jsem se umístil hned třikrát.

Rok poté jsem se umístil jednou.

V roce 2013 jsem se umístil s mikropovídkou, tentokrát na prvním místě.

Už když jsem věděl o tehdejší nominaci, říkal jsem si, zda už to není trapné. Jo, jsou tací, kteří se účastní, i když toho dávno nemají zapotřebí, a umisťují se. Jenže když jsem tam byl třikrát po sobě, má cenu se účastnit?

Byl to špatný rok, plný špatných nálad a velkých životních změn, díky nimž jsem nestíhal, nezvládal a nestačil. Do ročníku CKČ 2014 jsem poslal dva texty (mikro a krátkou povídku). Nedoufal jsem ve vůbec nic.

Mám dvě nominace. Stoprocentní úspěch. Sakra.

Je mi trapně, ale současně nechci Jiřinu Vorlovou zklamat, protože když se s vámi loučí slovy, že doufá, že mě tu za rok uvidí, co dělat.

Mlok mě pozná čtyři roky po sobě, dohromady už se sedmí texty. Začínám mít nepříjemný pocit, že bořím nějaké rekordy.

Všem, kdo se chtějí také účastnit, slibuji, že teď už se vážně účastním jen symbolicky. Žádné zaplavení soutěže texty. Nechávám místo novým jménům.

Smršť odkazů – 6/2014

Za červen jsem nečekal jediný odkaz, ale hle, nakonec se odněkud vyloupla ještě jedna recenze na Mloka 2013, o které jsem neměl ponětí.

A ačkoliv tenhle článek vyšel až 1.7., řekl jsem, že by bylo hloupé s ním měsíc čekat. Čtvrtý ročník soutěže O dračí řád už netají, jak jste dopadli.

To by bylo za minulý měsíc asi tak vše. Nic se neděje a je to možná i dobře.

A já nemám v dnešním parnu sílu ani na nějakou okecávku.

Smršť odkazů – 5/2014

Červen je tu. Uzávěrku v těchto dnech mají soutěže Žoldnéři fantazie a Daidalos, z nichž jsem stihl jen jednu. Slušně jsem pokročil s jedním ultradlouhým textem a také odeslal jisté osobě podklady pro jeden náš společný projekt, kterým vás budeme oblažovat na Triumvirátu. Povedlo se mi si popovídat s pár lidmi, jejichž jméno je ve fandomu slyšet. Na Světě knihy bylo hezky a dokonce se mi povedlo tam opět provést vtip, při němž Jiřímu W. Procházkovi slíbím, že od něj budu pozdravovat svoji matku. Jak to ale vypadá s odkazy?

Mno, je jen jeden, ale vydá za tři.

Na Sardenu je vyvěšená moje prokletá povídka Státní zaměstnanci. Kromě povídky samotné je na konci i malý rozhovor se mnou, o kterém mohu s velkým díky vůči Martinu Stručovskému říct, že se jednalo o první rozhovor, v němž se mě někdo ptal na něco, na co jsem chtěl stoprocentně odpovídat. A taky velké díky patří Kateřině Perglové za fajnovou ilustraci.

To je pro květen vše, hrrr na červen. Rád bych pokročil s pár věcmi, co jsou v pořadí.

Smršť odkazů – 4/2014

S odkazy je to za minulý měsíc trochu skromnější, ale lepší něco, než nic.

Zaprvé, zmínka na Sardenu o tom, že tam budou vycházet ročně dvě až tři povídky začínajících českých autorů. Vcelku potěší, že tento projekt otevírají zrovna mnou.

Zadruhé, Triumvirát na Facebooku přesáhl 300 fanoušků, což mě dokopalo k tomu, abych zkusil vytáhnout z hrobu jeden nápad, který bych rád rozjel. Mno, vlastně dva nápady, ale ten druhý bude trochu náročnější na přípravu. O co jde? To sledujte na odkazované stránce, protože v průběhu následujícího měsíce by se mohly objevit nějaké první vlaštovky.

Pro tento měsíc vše. O víkendu se nezapomeňte podívat na Sarden.

Smršť odkazů – 3/2014

Lov na odkazy byl úspěšný. Konečně jsem měl čas a klid podívat se po nějakých sám. Je mi jasné, že některé vznikly dříve, než v březnu, ale já si jich prostě všiml až teď.

Dozvuky Fénixconu/Parconu 2013

Na webu Fantasya se objevila recenze na Mloka 2013. Je vcelku vtipné, když vám recenzent přiznává bronzovou příčku, ačkoliv v reálu byla zlatá. Ovšem vyjádřil se pochvalně.

Časopis XB-1 na svých stránkách uveřejnil recenzi na Kočas 2013. Potěšila, zvláště pak, že se jednalo o dost podobný názor jako na Fantasy planet (viz minulý článek).

Dozvuky Pragoffestu 2014

Sice pozdě, ale přece jsem našel ještě jednu zmínku o přednášce „10 věcí, na něž autoři kašlou“. Avatar autora oněch stránek mi nápadně připomíná jednoho návštěvníka přednášky, s nímž jsem si sice málo, ale přeci jen popovídal, a kterému mohu sdělit, že mi nemusí vykat.

Pro tento měsíc je to vše, přátelé.

Ukázka+ilustrace: Bez dotyku

Tak mi na mail dorazila opět jednou odpověď na moji výzvu ilustrátorům. Čeho jsem se dočkal tentokrát? Slovo dalo slovo a ilustrátorka Ilya, jejíž DeviantArt vřele doporučuji navštívit, se rozhodla ilustrovat povídku Bez dotyku, která vyšla v Kočasu 2013, stejně jako povídka Spolubydlící. Tohle byla doopravdy výzva, protože když se na tu galerii podíváte, většina ilustrací je už od pohledu k fantasy. Jak se ovšem Ilya poprala se sci-fi plnou pocitů zmaru a melancholie? Více než dobře. Klikněte pro zvětšení.

bezdotyku

Pak si ho všiml. Stál kousek od něj a ze zad mu vystupovaly solární panely, jež nastavoval slunečním paprskům. Černá andělská křídla se vypínala nad ocelově šedým štíhlým tělem, jež bylo asi nejlidštější, jaké kdy viděl. Dvě oči, jež měly napodobovat skutečné, mezi nimi krátký náznak špičatého nosu, a ústa, která byla určena k přímé imitaci řeči.
Ne, to nebyl on. Tohle musela být jedině ona.
Přistoupil k ní blíž. Upřela chladné oči na jeho jako vejce hladkou tvář.
Pojď se mnou, oslovil ji skrze éter, mám pro tebe práci.
Neodpověděla, pouze složila svá solární křídla a ladným krokem vykročila za ním.
Vedl ji pryč za město do míst, kde ze země vyčuhovaly zuhelnatělé pahýly organické hmoty a místy se povalovaly směšně křehké vnitřní skelety kdysi živých tvorů.
Sedni si, řekl jí a ukázal na povalený kus mrtvého rostlinného organismu tvaru nepravidelného válce. Poslechla ho.
Posadil se vedle ní a společně hleděli na slunce, jež pomalu mizelo za okraji kráterů.
Jakou pro mě máš práci?
Dlouhodobou.
Jakého je charakteru?
Výzkum.
Čeho?
Zatížení myšlenkových pochodů následky shromáždění v roli sběrače a vysílače.
Rozumím. Pomohu.
Slunce již zapadlo, ale oni i přesto stále hleděli jeho směrem. Otočil k ní hlavu a zaznamenával čidly její rysy. V tom okamžiku v dálce explodovala bomba a rudé světlo jí ozářilo tvář.
Je krásná. Cítil to.

Smršť odkazů – 1,2/2014

Nestíhám, nestačím, ale na nějaké odkazy jsem byl upozorněn (sám jsem je teď nehledal), takže koho by zajímaly, má je níže.

Zaprvé – dozvuky Fénixconu/Parconu 2013

Časopis XB-1 na svých stránkách uveřejnil recenzi na Mloka 2013. Malá zmínka, ale potěšila.

Na Fantasy Planet se objevila recenze na Kočas 2013, kde je zmínka poněkud větší. Potěšila sakra moc.

Zadruhé – dozvuky Pragoffestu 2014

Jedna malá zmínka o mé přednášce (nazvané 10 věcí, na něž autoři kašlou a ani si nedávají ruku před ústa) se objevila na Dětech noci.

To nejlepší nakonec. Přednášce byl věnován obsáhlý článek na Fanzine.

Konec hlášení.

Ukázka+ilustrace: Spolubydlící

Opět jednou mi někdo odpověděl na výzvu ilustrátorům. Tentokrát byla tou odvážnou ilustrátorka s přezdívkou Tyto Alba. Po kratší domluvě jsme se dohodli, že zkusí vytvořit ilustraci k povídce Spolubydlící, která, pokud vše půjde, jak má, by se měla objevit ve sborníku Kočas (dosud nevím, kdy). Zajímá vás více obrázků této nadané kreslířky? Račte se podívat na její stránky. A teď už dvě ukázky, vzájemně nenavazující.

Nebyl čas. Odrazil jsem se od stěny a prosil fyzikální zákony, ať ještě chvíli přivírají obě oči. Dokud se dotýkám stěn, není problém, ale když se pokusím skočit, většinou spadnu jak pytel brambor a v lepším případě si jenom narazím bok. Teď jsem letěl ke dveřím a zatím to šlo. Už jsem cítil, že začínám klesat, ale sevřel jsem oběma rukama futra a prudce se přitáhl. Potom do kotoulu a za roh. Byl jsem v chodbě, odkud jsem mohl utéct do ložnice. Tenhle byt je průchozí dokolečka, což je pro mě velká výhoda.

Sice jsem slyšel nějaké brumlání, ale jinak nic. Nedočkal jsem se od něj žádné další reakce.

spolubydlici

Prvních pár dní tady jsem se mu prohrabával skříněmi, zda nenajdu něco zajímavého. Oblečení, hygienické potřeby, pár knih. Ten chlap prostě nemá nic navíc. Knihy jsem přečetl během měsíce. Kdyby neodebíral noviny, nevím, co bych dělal. Občas by mohl vynechat křížovku, taky bych si rád někdy luštil.

I tohle město je nudné. Znám každý jeho kout, prochodil jsem ho tolikrát, že bych vám klidně vyjmenoval ulice. Občas se mi podaří dostat se k nějaké zábavě, ale nesmím se zdržovat moc dlouho mimo byt. Musím na něj dohlížet, pozorovat ho a zkoumat.

Měl by si pořídit televizi. Sousedi ji mají, tak jsem nedávno přelezl k jejich oknu a celý večer se s nimi koukal na nějaký detektivní film. To by mě docela i bavilo. Příběhy jsou dobré, mám je rád, ale o jeho knihovně jsem se už zmínil. Sám nemám peníze a raději se lidem neukazuji moc zblízka, akorát by se vyděsili. A krást nemůžu, je to proti pravidlům, která mi byla dána.

Příběhy. Někdy si jen tak sednu a sám si je vymýšlím. Klidně, i když je doma. Je víkend, on chrápe po obědě na tom svém kavalci a já se povaluji na gauči, kývu nohama přehozenýma přes opěradlo, koukám do stropu a přemýšlím.